Stopem na cestě životem

O tom, jak jsem si vyzkoušela nemít nic a žít... (2016)

Zážitkové kurzy (tzv. tábory pro dospělé) jsou plné zvratů a nečekaných, překvapivých a někdy i naprosto šokujících momentů. Není tedy už nic divného na tom, když vám instruktoři z Prázdninové školy Lipnice jeden večer před spaním sdělí, že si máte sbalit všechny své věci ze střediska a další den v 7h ráno máte být připraveni před chatou. Tak se i stalo a my jsme se se skupinou 23 lidí vydali s báglama vstříc neznámému. Po cestě jsme nastoupili do autobusu, ve kterém jsme dostali pokyn zavázat si oči šátkem. Nevím přesně jak dlouho jsme jeli, jelikož jsem během jízdy usnula, ale bylo to zcela určitě několik hodin. Na místě jsme dostali pokyn, že budeme po jednom vystupovat z autobusu a máme si tam nechat všechny věci a batohy. Byli jsme se zavázanýma očima odvedeni do přírody, kde jsme si mohli sejmout šátek z očí a čekal nás na dece připravený piknik. Opět jsem udělala tu chybu, že jsem nedodržela tajnou radu zážitkových kurzů: "Když máš tu možnost, jez jak nejvíc můžeš" a jelikož jsem zrovna po spánku v autobuse neměla moc velký hlad, tak jsem si z pikniku jen trochu uzobla. To, že to byla chyba, jsem zjistila až později...

Po pikniku jsme byli rozřazeni do dvojic (vždy holka x kluk) a dostali jsme pokyn k odložení mobilů a případných peněženek a peněz, které jsme měli po kapsách. Já si svůj mobil v kapse nechala a hodlala jsem dodržet ho nepoužít na nic, co by jakkoliv narušilo hru. Měla jsem s ním v plánu akorát pořizovat fotky.

Instruktoři nám řekli, že je pro nás připravena cesta životem a je na nás, jak ji prožijeme a jestli si během ní splníme nějaké naše sny. Je to naše cesta. Na cestu jsme dostali 2 obálky. Jednu jsme měli otevřít hodinu poté. Tu druhou jsme mohli otevřít pouze v případě největší nouze.

A tak začala naše cesta... vyrazila jsem s parťákem Kubou. Byla jsem ráda, že jsem do dvojice dostala právě jeho, protože jsme si rozuměli a nedovedla jsem si představit trávit čas s někým, s kým bych si neměla co říct. To by byl určitě přežitek.

Měli jsme necelou hodinu do otevření obálky a tak jsme se procházeli lesem a všímali si věcí kolem. Užívali jsme si přírody a sluníčka, bylo krásně.

Narazili jsme i na ceduli, ze které jsme se dozvěděli, že jsme v Polsku.

Nastal čas otevření obálky... sedli jsme si na kopeček u rozcestí a společně otevřeli obálku. Stálo v ní: "Cílem vaší cesty je být v pátek 15.7. v 11:00 ve městě Leba na mostě nad labutím jezerem (Labedzi staw) v park Nadmorski." Byla jsem v šoku! Bylo totiž 13.7. po poledni a do daného dne byly před námi dva dny a dvě noci! Hrnuly se mi do hlavy otázky: "Kde budeme spát? V lese? Dyť nejsme pořádně oblečení". Já na sobě měla naštěstí tepláky a lehkou bundu, ale Kuba byl jen v kraťasech a triku... Další otázka byla: "Kde jsme? A jak je ten cíl daleko?" Když jsem si uvědomila, že nemáme u sebe vůbec nic... najednou mi to přišlo vtipný. Začala jsem nahlas křičet: "no to si snad dělají prdel!", přičemž jsem se začala smát. To byla fakt pecka!

Zrovna jsme byli u rozcestí, které ukazovalo směr ke dvěma hotelům. Napadlo nás, že bychom se mohli jít zeptat na mapu, abychom se zorientovali, kde jsme a kam potřebujeme. Vydali jsme se tedy k jednomu z hotelů, načež jsme zjistili, že je zavřený a úplně prázdný. Vydali jsme se tedy k tomu druhému, kde jsme na recepci zastihli jeden z týmů (od nás), kteří také prosili o mapu. Když odešli, měli jsme už o práci míň s vysvětlováním, recepční nám bez dalších otázek mapu taky vytiskla... V hotelu jsme si všimli vody a plastových kelímků, hned jsme se napili, protože jsme netušili, kdy budeme pít znovu...

Venku jsme se pořádně podívali na mapu a zjistili jsme, že do cíle zbývá kolem 400km! Nejkratší cestu autem to ukazovalo skoro 6 hodin cesty. Bylo nám jasné, že stopování se nevyhneme. Šli jsme tedy k silnici a jelikož jsem nikdy nestopovala, bylo mi opravdu trapný zvednout tu ruku a palec nahoru. To jsem ještě netušila, že zvednutí ruky bude na tom všem vlastně úplně nejsnazší...

Ok, takže: nahodit úsměv, zvednout palec a jde se na to. Světe div se, zastavilo už čtvrté auto! Byli jsme šťastní, že to šlo tak snadno. Nasedli jsme do dodávky k mladšímu chlápkovi, kterému jsme hned pověděli náš příběh. Cestou jsme míjeli ostatní skupinky, které šli po silnici po svých a neměli to štěstí jako my. Byl to super dobrodružný pocit, těšila jsem se na cestu, byla jsem plná elánu. Týpek nás zavezl do nedalekého města: Poznaň, kde nás vyhodil u silnice, která vedla do města Pila, do kterého jsme potřebovali jet. Dal nám karton, na který nám napsal názvy měst, abychom měli stopování snazší. Rozloučili jsme se a slíbili jsme, že mu napíšeme e-mail, jak naše cesta dopadla.

Město Poznaň jsme opravdu dobře poznali, jelikož jsme se odtamtud nemohli hnout. Hned zkraje jsme udělali velkou stopovací chybu... zastavilo nám auto a v něm sympatičtí lidé, kteří nám řekli, že by nás mohli popovést aspoň malý kousek. My jsme ale zavrtěli hlavu s tím, že potřebujeme dál a nechali jsme auto odjet... Kdybychom ale bývali nastoupili, byla by šance, že by je náš příběh "chytil za srdce", dali by nám jídlo nebo by nás nechali u sebe přespat... to nás ale vůbec nenapadlo. Místo toho jsme zůstali na místě a... začalo pršet. Šli jsme se schovat k nedalekému Mc Donaldu, kde jsme se na WC napili vody z kohoutku. Pršelo a pršelo a udělala se docela solidní zima. Nemohli jsme si dovolit zmoknout, tak jsme stopovali auta přímo u Mc Donaldu a čekali, až déšť ustane. Když pak na chvíli ustal a my jsme uviděli u nedalekého kruháče stopující trampy, kteří do pár minut zmizeli, jelikož je nabralo nějaké auto, viděli jsme to jako obrovskou šanci. Šli jsme stopovat na jejich místo. Bohužel neúspěšně! Místo toho začalo zase pršet a tak jsme se po chvíli vrátili zpátky k mekáči. Sledovala jsem všechny ty zbohatlíky s drahými auty, kteří přijížděli k Mc Drivu a napadaly mě různé otázky a myšlenky. "Lidi si vůbec neuvědomují, co vlastně mají... že mají co jíst a pít, kde spát, že si mohou koupit kdykoliv cokoliv potřebují. Proč je ten svět sakra tak konzumní?" Všichni nás přehlíželi, nebyli jsme pro ně nic... Nikdo netušil, že nemáme NIC, že dneska nemáme kde spát a co jíst. Byla to taková zvlášní bezmoc. Vnitřně mi bránilo chodit k lidem a "žebrat". Cítila jsem se zvláštně, naprosto bezmocně.

Kdykoliv na chvíli déšť ustal, šli jsme do boje... zkoušeli jsme stopovat i u nedaleké benzinky, ale nikdo si nás nevšímal, jeden pracovník nás dokonce vyhodil... Začala jsem být lehce nervozní. Do stmívání nebylo daleko a začínala jsem mít docela dost velký hlad. (Jo, opravdu jsem se měla dopoledne na pikniku víc najíst, ale škoda bycha honit). Rozhodli jsme se jít zpátky k hlavní silnici, kde jsme zahlédli mladého stopaře. Vydali jsme se k němu, řekli mu náš příběh a zeptali se ho, jestli nemá něco k jídlu. Pozval nás do mekáče na něco na zub za to, když mu budeme dělat společnost. Tak jsme šli. Připadala jsem si fakt blbě... ale hlad byl silnější. Dominique byl 19tiletý stopař, pro kterého stopování rozhodně nebylo neznámou, byl vybaven krosnou, spacákem a narozdíl od nás měl peníze a tudíž jakousi existenciální jistotu. Byl pobaven naším příběhem a během našeho hltání jídla se stále neskrývaně smál a bavil se naší "hrou".

Jelikož se začalo stmívat, rozloučili jsme se s velkými díky s Dominiquem a vrhli se opět do stopování. Auta kolem nás jen projížděla a žádné ne a ne zastavit. Zanedlouho byla tma a my jsme jako na potvoru oba měli černé oblečení, žádné reflexní barvy, nic... Začalo lehce pršet a tak jsme se rozhodli prostě jít po směru jízdy. Ani nevím jak se nám to podařilo, ocitli jsme se na dálnici. Oba jsme se rozhodli, že se vracet nebudeme... (Přirovnala jsem to k životu, kdy se také nikdy nevracím a jdu kupředu ať se stane co se stane). Zanedlouho se rozpršelo a my jsme šli stále podél dálnice - po trávě kupředu. Tráva byla mokrá a v botách po chvíli začalo solidně čvachtat, oblečení durch... chlad, beznaděj, naštvání...

Z nerovného, svaženého povrchu, po kterém jsme šli, mě začali po nějaké době hodně bolet chodidla, do kterých šly křeče. Raději jsem tedy šla po dálnici přímo kolem aut. Nějaké nebezpečí mi v tu chvíli bylo opravdu jedno. Byla jsem z té situace vytočená, vlastně až tak, že jsem úplně přestala mluvit a jak robot jsem šla kupředu. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem se na tu blbou zážitkovku vůbec přihlásila. "Už nikdy!" opakovala jsem si.

Cestou po dálnici jsme neměli moc na výběr... stopovat jsme ani nezkoušeli, jelikož by v té rychlosti žádné auto ani zastavit nemohlo a jediný záchytný bod, který nás mohl zachránit, byla benzinka... Benzinka, která mohla být klidně až za 20km...

Nakonec jsme měli štěstí... po 10km bylo odpočívadlo! Odpočívadlo s geniální věcí... na záchodě byl SUŠÁK na ruce! Sušák byl té noci tím nejgeniálnějším vynálezem, který nás mohl na naší cestě vůbec potkat, jelikož jen díky němu nám mohlo být jakžtakž teplo. Kdyby někdo tu noc koukal na kamery, bavil by se, jak jsme si tam snažili vysušit části svého oblečení, jak jsem si tam sušila boty, ponožky a dělala akrobatické kousky, abych si zahřála i své studené nohy.

A aby bylo vždy vše vyvážené, tak po něčem dobrém muselo přijít zákonitě něco špatného. Dostala jsem "to" a to mi sakra znepříjemnilo cestování. Jelikož jak jsem již psala, neměli jsme s sebou vůbec nic...

Nepřetržitě pršelo a naše noc probíhala v tom stylu, že jsme střídavě sušili naše oblečení a sebe u sušáku a střídavě stopovali auta, kterých v noci přijíždělo na odpočívadlo jen dost pomálu. Za to tam bylo plno kamionů, kteří si poctivě dělali pauzu na spaní. Živáčků se tam v noci moc nemihlo.

Potkali jsme skupinku veselých poláků, kteří byli hlučnější. Dali jsme se s nimi do řeči a řekli jim náš příběh. Oni nám sdělili, že mají namířeno na hudební festival ve Woodstocku a podělili se s námi alespoň o jejich pivní zásoby a svačiny, zabalené v alobalu. :) Jeden z chlapů mi strčil do ruky i 20 Zlotých (v přepočtu na české asi 120kč). Měli jsme teda i peníze. Wow!

Pršelo a pršelo... zima přituhovala a my jsme čím dál víc času trávili na záchodech u sušáku. Věděli jsme, že musíme už něco dělat, musíme se odtamtud dostat a tak jsme šli "otravovat" kamioňáky. Po xtém pokusu se zadařilo. Kdo ví proč se smiloval... možná tomu napomohl můj zoufalý výraz a bezmocné mávání s cedulí... Neverbální ukázka zoufalství, hadr. Jeden kamioňák si nejprve dělal srandu, že vezme jen mě, ale když jsem trvala na tom, že bez Kuby nejedu, tak nás vzal oba. Měl však jen jedno místo... druhé "místo" bylo za sedadly na pohovce. A tak jsem si tam lehla a během jízdy si tam na dvě hoďky vleže zdřímla. Spala jsem tak tvrdě, že mi ty dvě hoďky přišly jak deset minut...

Bylo zajímavé, že slovo "nebezpečí" pro mě najednou nic neznamenalo... potřebovala jsem uspokojit své základní potřeby... spát, jíst, být v teple... a nějaké hrozící nebezpečí bylo tak nějak druhotný.

Další zajímavostí bylo, že jídlo, které jsme s sebou nesli a zrovna jsme neměli hlad, bylo najednou jakousi přítěží. Dokud jsme neměli vůbec nic, cítili jsme se úplně svobodní a jakmile jsme s sebou tahali piva, vodu a jídlo, měli jsme stále plné ruce a byla to vlastně přítěž.

Je to tak vlastně i v životě... čím více věcí člověk má, tím i zatíženějším se stává...

Kamion nás vyhodil až v Pile na benzínce, ujeli jsme pěkný kus cesty a byli jsme opět nabytí z toho, že jsme se hnuli z místa. Řidič kamionu nás ještě obdaroval každého párkem v rohlíku (vtipný je to, že ač maso nejím, tak jsem ten párek prostě snědla) a řidič se s námi rozloučil. Byli jsme zas plni sil stopovat dál, jenže to by bylo, aby to nebylo bez komplikací. Tou komplikací byl vytrvalý déšť, který ne a ne ustat.

Měli jsme štěstí, že jsme se dostali na benzínku, jejíž součástí byla místnost se stolečky k sezení. Obsluha benzínky k nám byla milá a za celou dobu nás nevyhodila. My jsme střídavě stopovali a střídavě se hřáli uvnitř a usínali u stolku. Chodili jsme za řidičema a ptali se kam jedou, prosili jsme je, ať nás vezmou alespoň kousek, ale setkali jsme se s neochotou. Kamioňáci prý neměli místa pro dva, auta prý jela opačným směrem... Zkoušela jsem chvíli stopovat i sama, jeden z řidičů řekl, že mě vezme, ať chvilku počkám, že půjde jen zaplatit na benzinku. A jak se vrátil a viděl, že jsme dva, tak zavrtěl hlavou.

Jelikož pršelo, většinu času jsme stáli s cedulí u vchodu na benzínku, ukazovala jsem ceduli a dívala se lidem přitom do očí. Kuba zas chodil s mapou a ptal se, kam lidi jedou, zda by nás kousek nemohli vzít. Jenže hodiny ubíhaly a stále nic...

Byla to bezmoc... bylo mi tak nepříjemné za lidmi chodit a prosit je o pomoc. Bylo mi nepříjemné se doprošovat. Vždyť se v reálném životě také nikoho nedoprošuju a vše si udělám sama. Bylo to sakra vystoupení z komfortní zóny a možná mě to mělo naučit právě tomu si umět říct o pomoc. Připadala jsem si jak žebrák a cítila jsem, že na mě lidi v drahých autech opravdu tak i pohlížejí. Cítila jsem zášť vůči zbohatlíkům pro které jsme byli póvl, byli jsme pro ně něco podřadného a oni mnohdy dělali, že nás ani nevidí, natož, aby nám pohlédli do očí. Snad abychom jim nezamazali jejich sedačky nebo jim v autě něco neukradli... Uvědomila jsem si, že dosud nám pomohli opravdu jen typy ve starších autech, takoví ti týpci na pohodu, co nic neřeší, tu pivíčko, cigaretka, proč někomu nepomoct... Opravdu mě to docela probudilo a nahlédla jsem na určité typy lidí zase v jiném světle.

Tou dobou jsme už na benzínce trávili 9 hodin. Ano 9!

Byli jsme vyřízení! Zpruzení, unavení a uštvaní. Byla jsem připravená to vzdát a otevřít nouzovou obálku, ve které jsem beztak věděla, co v ní je, jelikož jsem v ní po přiložení ke světlu zahlédla peníze, naše občanské průkazy, pojištěnecké kartičky a telefonní čísla na organizátory. Chtěla jsem se na celou hru vykašlat. Blížilo se odpoledne a bylo mi jasné, že tímhle stylem do cíle nedojedeme nikdy...

Mou poslední nadějí bylo prosit anděly o pomoc. Prosila jsem v duchu několikrát za sebou. To bylo to poslední, co jsem mohla udělat, to byla ta poslední naděje... Kuba únavou usínal u stolku, já jsem se k němu též svalila a chtěla jsem usnout taky, byla jsem vyřízená... když v tom...

...stal se ZÁZRAK!

Přiběhla k nám mladá holčina. Všimla si naší cedule, kterou jsme měli položenou na stolku a ptala se, jestli chceme jet opravdu do Leby. Já na ni vyvalila oči a řekla, že yeees! Odpověděla, že je tady se třídou na výletě a že mají v mikrobusu 2 volná místa a mohli by nás vzít do Slupsku, nedaleko Leby. Prý se musí jen zeptat skupiny, jestli bude souhlasit, že bychom jeli s nimi. S Kubou jsme se modlili, aby to vyšlo! Bylo to jako vzkříšení, byla to obrovská naděje! Málem jsem řvala štěstím, když nás nakonec vzali. Byl to zázrak, byl to jak dar z nebes! Byl to pocit euforie, pocit nadšení a totálního štěstí! Kdo nezažil, nepochopí...

Před nástupem do mikrobusu se nás holčina stále ptala, kde máme bagáž. Nemohla uvěřit tomu, že s sebou nemáme NIC. Myslela si, že nám asi špatně rozuměla a tak se zeptala znovu, kde že ty batohy máme. Když jsme ji převyprávěli náš příběh, konečně pochopila... Se skupinkou středoškoláků jsme strávili přes 2 hodiny cesty. Bylo veselo, skupinka zpívala, hrála různé hry a bylo nám zase dobře. Díky skupinko...nebo díky andělům? :)

Skupinka nás vyložila na jedné benzínce ve Slupsku (přezdívané Šlupce), který byl už jen 60km vzdálený od naší cílové stanice. Věřila jsem (nebo jsem spíš chtěla věřit), že se do cíle ještě do večera dostaneme. Na benzince jsme se na chvíli usadili na barové židle a už ze zvyku jsem každému příchozímu člověku ukázala naši ceduli. Ani nevím jak se to stalo, ale hned první pán zareagoval, že tady jsme na špatné benzince, že musíme jít na jinou, která vede ve směru na Lebu a budeme mít větší šanci, že nás někdo vezme. Když jsme se bezmocně zeptali jak se tam dostaneme... pán zachytil naše pohledy směrem k dešti a nabídl nám, že nás na tu benzínku sveze. Rázem jsme se tedy ocitli na jiné benzince, kde byla i sámoška. Za peníze, které jsme dostali od party, o které jsem již psala, jsme si nakoupili nějaké potraviny a sedli jsme si na podlahu supermarketu, abychom se navečeřeli. Opět jsme každému příchozímu živáčkovi ukazovali naši ceduli a sledovali kroucení hlavou řidičů, že nás nevezmou. Jeden z nich se po minutě vrátil s tím, že jestli jedeme do Leby, tak nás vezme. Byla to opět obrovská radost! Nastoupili jsme do auta, kde byla ještě jeho žena a mimčo v autosedačce. Řekli jsme jim náš příběh a oni nám dozadu hodili nějaké pití a jídlo. Cítila jsem od nich jakýsi odstup, nevím jak to vysvětlit, bylo to o pocitech... Jako bych byla v roli žebráka, byl to takový zvláštní a nepříjemný pocit méněcennosti. Nicméně jsme byli rádi za cokoliv. Chlap jel jak blázen a dítěti jsem se evidentně zalíbila, chtělo mě totiž stále držet za ruku a když jsme měli v cílové stanici (ano, opravdu v cílové, hurá!) vystoupit, tak se dítě ne a ne pustit mého prstu. Úplně jakoby volalo: "Nenechávejte je vystoupit do té zimy a deště, vezměte je k nám domů". Náhle jsme ale zjistili, že rodinka je tam na dovolené a bydlí v tamním hotelu, kde nás i vyklopila. V hotelu jsme poprosili o mapu města a pak jsme se vydali vstříc ku dešti. Nevěděli jsme kam jít a bylo nám jasné, že do minuty budeme durch... nicméně jsme v hotelu dále zůstávat nemohli. Vyšli jsme ven a zalezli jsme do prvních otevřených dveří. Zanedlouho jsme pochopili, že je to druhá budova, patřící k hotelu. Na chodbě byla křesla se stolečkem a docela teplo. Byli jsme šťastní, že jsme v cílové destinaci, už jen zbývalo nějak "přežít" do dalšího dne do 11té hodiny dopolední. Rozhodli jsme se, že přenocujeme tam.

Noc byla krutá... probudila jsem se asi v půl 2 v noci zimou. Obličej jsem měla zvláštně horký, ale tělo bylo chladné. Bylo mi jasné, že se musím nějak zahřát, abych noc přežila. Dělala jsem dřepy a skákala, abych se zahřála. Prošla jsem se po budově a chodila do schodů a ze schodů. Ten čas vůbec neutíkal. Poté jsem se vrátila zpátky ke křeslu a pokoušela se znovu usnout v různých polohách v sedě. Během noci jsem se budila často dost rozlámaná, ale vem to čert. Brzy ráno jsem se probudila s obrovskou potřebou na malou. Bylo mi jasné, že venku v dešti to prostě nepůjde a že musím zamířit do hotelu. Navíc jsem se potřebovala trochu opláchnout, hrozně jsem smrděla... Došla jsem si na záchod, kde už po pár vteřinách někdo nervozně a opakovaně s vervou ťukal na dveře. Tušila jsem průšvih a taky že byl. Byla to recepční, která se mezitím podívala na kameru a viděla, že jsme přenocovali ve vedlejší budově. Říkala, že v jejich hotelu nemůžeme být a ptala se mě, kam máme namířeno. Odpověděla jsem, že jdeme do města. Utíkala jsem rychle vzbudit Kubu a zdrhli jsme odtamtud. Byla by schopná zavolat snad i policii. Bylo 6h ráno a do srazu zbývalo 5 hodin. Kdyby jen nepršelo... schovávali jsme se všude možně pod stříšky, ale foukalo a byla zima. Nakonec jsme to zapíchli na vlakovém nádraží. Ha, že nás to nenapadlo dřív, vždyť na vlakáči se přeci pohybují bezdomovci!

Před časem srazu s ostatními skupinami jsme šli ještě na pláž, jelikož cílová destinace byla u moře. U moře, ve kterém jsme se toho dne nakonec i vykoupali...

Do cílové Leby dorazily všechny týmy a každý měl svůj jedinečný příběh cesty. Někoho dokonce hodní lidé ubytovali u sebe doma, nebo je nechali přespat v kempu či na faře. Dostali od lidí i snídaně, večeře a někteří i spoustu peněz na cestu, za které si koupili vlaky či autobusy, které je přiblížili do cíle. Musím říct, že ačkoliv jsem si myslela, jaké obrovské štěstí jsme měli, tak byla naše cesta, dle vyprávění ostatních, jedna z nejtěžších.

PERLIČKY z cest ostatních: někteří vytahovali z koše jídlo a snědli ho. Někteří vylovili oblečení z kontejneru na šatstvo a oblékli se do svetrů a mikin tamní nabídky.

Někteří si dokonce po internetu koupili ubytování nebo slibovali lidem, že jim za jejich pomoc pošlou peníze na účet nebo půjčené věci zašlou zpátky poštou. I přes nekomfort jsem byla ráda, že jsme nikomu nebyli nic dlužní a že jsme hru zvládli bez vedlejších výdajů či dluhů.

CO JAZYK? Nejprve jsme se s polákama bavili anglicky, načež jsme zjistili, že lze poměrně dobře komunikovat česko-polsky. Tak jsme to různě střídali.

POZNATEK? Myslím, že si budu mnohem víc všímat lidí bez domova a různých stopařů. Věřím, že se jednou odvděčím, ač to bude úplně jiným lidem, než těm, kteří pomohli nám.

Jsem šťastná, že jsem to mohla zažít!

A ač byl zážitek chvílemi opravdu příšerný, zpětně to beru jako obrovskou životní zkušenost, která mi přinesla spoustu uvědomění. A nejen to, jak vzácná je voda, jídlo a střecha nad hlavou...