Dostaňte to ze sebe!

Rozchod je vždycky šok, ať už se odehrál v jakékoliv podobě. Člověk má tendenci se zavřít před světem ve svém domě/ bytě/ pokoji, nejlépe na posteli, ze které nechce vylejzat, ani se převlékat z pyžama, natož se jít najíst. Člověk se jeví jak bez duše, často se utápí v zoufalých slzách a když slzy dojdou, tak tupě zírá do stropu. I tato fáze prožití bolesti k rozchodu patří, jenže nesmí trvat příliš dlouho, aby vše nepřešlo k úplnému uzavření se světu a k dlouhodobé depresi.

Vypovídání-se blízkým a přátelům

Kdo je pro vás člověkem, kterému zavoláte/ napíšete, když se chcete podělit s radostnými zprávami nebo si ulevit od nějaké nepříjemnosti v životě? Komu pomáháte vy v jeho úzkých? Je potřeba nebýt na to sama, To nejlepší, co můžete udělat, setkat se s někým blízkým, komu důvěřejete a ze všeho se vypovídat. Ne nadarmo se říká, že: "sdílená starost, je poloviční starost." Uleví se vám!

Často se v člověku střídá smutek se vztekem a zoufalstvím. Klidně křičte, brečte, do něčeho (ne někoho :)) se vyboxujte, nebo ze sebe vysportujte, ale hlavně to ze sebe dostaňte. Vypusťte ze sebe veškeré emoce, které cítíte. Kašlete na to, jak se na to dívá okoí, jak při tom vypadáte, jestli se můžete druhému jevit jako blázen nebo hysterka. Je to vaše momentální potřeba a nikdo jiný to neprožívá, proto nějaké "vypadání před ostatními dobře" musí jít stranou. Zadržené emoce dokáží v těle nasekat akorát pěknou paseku a to bylo často i mým problémem, protože jsem měla tendenci v sobě všechno zadržovat a nějak si to vnitřně prožít, jenže to dlouhodobé zadržování pak vedlo v mém těle ke vzniku nemoci. Jakmile jsem ze sebe emoce dostala, tak nemoc ustoupila. Ne nadarmo slovo: "nemoce", obsahuje slovo: "emoce". :) Takže emoce rozhodně ven! 

Vypisovat se ze špatných pocitů a událostí, psát si deník

Ne vždy jsou "po ruce" naši přátelé a blízcí, kterým bychom se mohli vypovídat z našich trápení. A ne vždy se jim chceme se vším svěřit. Je taky možné, že cítíme, že už naše známé moc hltíme našimi problémy a cítíme, že jim to přestává být příjemné nebo nám už sami začínají říkat, ať už se v tom "nepatláme". Jenže my se v tom ze začátku patlat prostě potřebujeme. Přesně pro ty okamžiky je tu jiná možnost. Jiný přítel: jmenuje se "Milý Word", "Deník", je jedno jak ho nazvete. Důležité na něm je, že nám může nabídnout jednu nespornou výhodu. Snese totiž úplně všechno! Můžeme mu napsat upřímně a otevřeně o všech našich pocitech a trápeních a on to vstřebá! On nám plně naslouchá a my máme pak pocit, že jsme se vypovídaly. Najednou pak zmizí potřeba o těch věcech mluvit s někým "živým", kdo by nás už mohl mít plné zuby. A my to potřebujeme ventilovat jako sůl. Ze mě teda po vypsání-se vždycky něco spadlo a bylo mi rázem o trochu líp.