Strach ze smrti a z neznámého

Je velmi rozšířené, že si lidé vyhřívají místo ve své komfortní zóně a bojí se neznámého. Ať už jde o cestování a zažívání dobrodružství, o opuštění nefungujícího vztahu nebo práce, ve které nejsou šťastní a prožívají v ní převážně stres a neklid. Lidé se bojí opustit jakousi jistotu, mají strach, že je nic lepšího už nepotká. Přitom když se člověk odváží udělat krok dopředu a otevře se neznámému, často mu život nadělí ještě něco mnohem lepšího, než zažíval doposud. Je však nejdůležitější jeho rozhodnutí, potažmo konání, víra a výdrž.

Strach ze smrti je mezi lidmi velmi rozšířený. Plno lidí se zmocní tíživý pocit při představě, že nejsou, že nežijí a není "nic". Paradoxem ale je, že plno těch, co má to štěstí, že žije, tak svůj život ve skutečnosti jenom přežívá... těší se na lepší život "až". "Až dostuduju školu; až dám výpověď, až najdu toho pravého/tu pravou; až doklepu 2 roky do důchodu; až vyhraju v loterii..." Ale někteří čekají třeba jen na to, "až skončí pracovní doba". Dělají to, co nechtějí, co jim nedělá radost, ba dokonce je to štve, ale bojí se to změnit, protože by z té jistoty (byť nešťastné) je najednou čekala nejistota v podobě neznámého prázdna.

Ukažme si to na příkladu Kláry a Tondy.

Klára žije v nefungujícím vztahu, s přítelem se pořád hádají a není den, kdy by něco neřešili. Vztah ji ničí a ona si uvědomuje, že už ho nemiluje a že vztah nemá budoucnost. Tolikrát už přemýšlela o rozchodu, jenže když si představila, že by byla sama, přišla by z práce a doma nikdo... a s kým by chodila do společnosti? A komu by se svěřovala, jaký měla den? Zmocnila se jí při té představě až panika, padl na ni strach z neznámého a ona se rozhodla ve vztahu zuby nehty vydržet. Ano, "vydržet". Tím, že byla vnitřně nespokojená, tak začala být v čím dál větším tlaku, což se začalo projevovat i v jiných oblastech jejího života (onemocněla, v práci kvůli své nesoustředěnosti udělala velký průšvih a také se přestala scházet s kamarádkami, které dokázaly žít život podle svých přání. A jí tím vadily, jelikož ona sama se tak žít neodvážila. Jednoho dne potkala zajímavého muže, do kterého se zamilovala a tím i sebrala sílu ukončit stávající vztah. Jenže po nějaké době začala prožívat podobný průběh, který už jednou zažila v předchozím vztahu. Je to jako bludný kruh, ze kterého se dá jít ven jen jedním způsobem - začít jednat a něco změnit. Člověk si totiž do života bude přitahovat stále podobné situace, dokud si něco neuvědomí a nezmění to.

Tonda chodí do práce, která ho nebaví. Práce se mu zdá stereotypní a nic nového mu už nepřináší. Navíc si nerozumí s kolektivem a během směny se kouká asi tak 30x na hodinky, protože čas vůbec neutíká a on odpočítává doslova minuty do konce pracovní doby. Když přijde domů, je z té práce natolik otrávenej a bez energie, že nemá náladu večer ani cokoliv podniknout. Vyspí se do dalšího dne, kdy se mu ráno opět nechce vstávat z postele do práce, ve které bude zase odpočítávat minuty do konce. Tonda by chtěl změnit práci, jenže se bojí, že ta nová práce bude ještě horší, to do něj lijí ostatně i spolupracovníci a tak stále zůstává a přežívá... Jenže nikdy nic není horší než život přežívat. Dobrý indikátor v životě je se přistihnout, že se u něčeho těšíme, až bude konec. To je znamení, že tomu ten pořádnej konec máme dát s plnou parádou a co nejdřív. Pořádně zabouchnout dveře! Ten, kdo neudělá krok vpřed, nikdy nebude mít možnost zažít lepší život. A jaký život chceme žít? Šťastný. A ten zažijeme jen tehdy, když budeme poslouchat hlas své duše a odvážit se za ním jít a konat.

Hlas naší duše nám dává poznat, co cítíme, kým jsme a prostřednictvím toho, co nám dělá radost i to, kam máme směrovat. Je potřeba být s těmito všemi body v souladu. Dělat rozhodnutí, která cítím, umět říkat ne, když něco nechci a přiznat pravdu sám sobě. Ztotožňovat se kým jsem a brát se tak plně a se vším, nebýt jen pouhou kopií, co se snaží zavděčit či zapadnout, ale naučit se být sám sebou za jakýchkoliv okolností. Pak také nedělat věci, které děláme s nechutí a které nám přináší neklid, jelikož ty nás brzdí a sráží.

Smrt je jediná událost v životě, které se nikdo z nás opravdu nevyhne. Proto je třeba se jí pokusit brát jako přirozenou součást života. Nikdy nevíme, kdy nás zastihne, a proto žijme každý den naplno tak, jako by byl ten poslední.

Možná si říkáte, co to znamená "žít naplno". Zkuste se sami sebe zeptat: "Co bych chtěl(a) udělat /zažít, kdyby mi zbývaly poslední dva týdny života." Sepište si na papír svá dosud nesplněná přání, klidně i ta, co se vám zdají nereálná. Až si je po sobě budete číst, zjistíte, že to, co jste napsali, je přesně to, za čím byste si měli v životě jít. To je to důležité, co vás naplní radostí a štěstím. Dost možná vám to otevře cestu ke svému poslání. Dále si sepište všechny činnosti/věci/zážitky, zkrátka vše, co vám v životě dělá radost. A tím, co jste zapsali, žijte co nejčastěji. Každý den a naplno!

Dále je třeba se oprostit od přemílání minulosti. Co se událo, to už se nedá vrátit, natož zpětně změnit, jediné a podstatné, co si z toho můžeme vzít, je ponaučení. Ten, kdo uvázl v minulosti a týrá sám sebe "kdybych já (ne)udělal to a to"... tak nemůže být vnitřně šťastný. To samé ten, který žije budoucností tím výše zmiňovaným "až". Člověk se pak často diví, že když to "až" pak opravdu nastane, že se to štěstí jaksi zapomnělo dostavit. Je to o tom, že štěstí jde zevnitř z nás, z toho jak máme teď a tady rádi svůj život, za co jsme ve svém životě vděční a co děláme proto, aby náš život byl lepším.

Zamyslete se na chvíli, co ve vašem životě vám způsobuje neklid, na co musíte pořád myslet, co vám nedá spát. Udělejte s tím něco...odstraňte to, neodkládejte to, ZMĚŇTE TO. Není lepší čas na změnu než PRÁVĚ TEĎ.

Žít tady a teď a přijímat život se vším, jak přichází, je vstupenkou ke vnitřnímu štěstí a spokojenému životu.