Strach z kritiky a posuzování

STRACH Z KRITIKY A POSUZOVÁNÍ

Posuzování

Plno lidí řeší druhé, srovnává, kdo je takový či makový, kdo má lepší či horší to či ono a posuzují druhé podle vzhledu, vzdělání, majetku, či jeho zálib. Škatulkují a automaticky přisuzují nálepky, aniž by člověka poznali. Například nějaký vysokoškolák může vyučeného vidět, že je "něco míň", bohatý může opovrhovat bezdomovcem a obyčejná holka přirozeného vzhledu kouká skrz prsty na přelíčenou manekýnu, s umělým poprsím, minisukní a vyzývavým chováním. Posuzují druhé i podle prvního dojmu, podání ruky, jeho aktuálního rozpoložení a jednání, aniž by věděli, co za jeho jednáním stojí.

Místo, aby se někteří navzájem nechali žít své životy tak, jak je jim to vlastní, byli sami sebou a nechali tak být i ty druhé, tak je řeší, posuzují, kritizují a pomlouvají. A je pak přirozené, že když se toto ve společnosti děje, tak pak jedinec sám má z takového posuzování strach i vůči své osobě.

S vděčností ke spokojenosti

Často chceme mít to, co mají druzí, dosáhnout toho, čeho druzí dosáhli a pak zjišťujeme, že vůbec nedokážeme být vděční za to, co sami máme. Jsme frustrovaní a rozmrzelí a nedokážeme žít spokojený život. Nedokážeme se posunout dál, jelikož s negativní myslí se moc pozitivního nevymyslí. Proto začněme s vděčností. Vděčností za to, co v životě máme a s vizí, co ještě můžeme mít a zažít. Sepište si na papír deset věcí, za které jste ve svém životě teď a tady vděční. Uvidíte, jak vás náhle obklopí příjemná energie. Opakujte si toto cvičení kdykoliv budete cítit, že závidíte druhým. Vděčnost způsobí, že nebudete mít potřebu se soustředit na životy druhých. Najednou reálně uvidíte, co máte a můžete si předsevzít, co byste chtěli ještě mít/udělat/zažít. Když se přestaneme soustředit na cizí životy, najednou pro nás vznikne prostor se soustředit na ten svůj a na plnění našich snů. A když žijeme spokojený život, zabýváme se radostnými věcmi, nemáme chuť řešit a posuzovat druhé. Dokonce se stane i to, že se nás už nedotkne, když bude někdo posuzovat nás, přestaneme řešit, co si o nás myslí druzí. Jsme srovnaní a vyzařuje z nás klid.

Když si plníme své sny => vedeme spokojený život => nemáme tendenci řešit a posuzovat druhé.

To, co nám na druhém vadí, je často odraz toho, co bychom si v sobě měli vyřešit my sami, co si buď sami nedovolíme, nebo něco neumíme či nemáme. Je to určité zrcadlo. Všimněte si, co máte potřebu komentovat, co o druzích vyprávět, co vás štve...

Uveďme si několik příkladů:

• Jana šetří každou korunu, při posezení v kavárně si objednává to nejlevnější, co tam mají, oblečení nosí odrbané, zkrátka do úplného zničení, plno věcí si nedopřeje a když, tak koupí to nejlevnější, co mají. Aby ušetřila. Pak ji přirozeně naštve, když dostane nedopatřením pokutu a musí vydat takto zbytečně své našetřené peníze. Frustrace kolem peněz je u ní značná a tím více si do života přitahuje podobné situace. Oproti tomu její kamarádka Linda (která nevydělává o moc více, ale rozdíl je v tom, že na sobě nešetří), ta si dopřává, v kavárně si objednává ty nejlepší dorty, neváhá si koupit oblečení za plnou cenu, protože se jí líbí, peníze zkrátka moc neřeší a dělá si prostřednictvím nich radost. Janu Lindy chování štve, vadí jí její utrácení, pomlouvá ji a nerada se s ní kvůli tomu schází. Jenže ve skutečnosti je to celé o Janě, protože sama sobě něco zkrátka nedovolí. Jana totiž tajně touží po tom si taky tak dopřávat a vadí jí Linda jen proto, že si dovolí něco, co ona ne.
• Další příklad: Adam nesnáší kuřáky, je proti nim vysazenej a chytá ho vztek, když někdo vedle něj kouří a on to musí dýchat. Škatulkuje všechny kuřáky za sobecký, bezohledný lidi, bez špetky empatie. S kuřáky se nechce moc bavit, ani v práci. Vadí mu, že oni v pracovní době kouří, "flákají se", zatímco on maká. Jednoho dne je na oslavě kamarádových narozenin, kam je pozváno více lidí a někdo mu tam nabídne cigaretu. Vytočí ho to. Jenže pak si vzpomene, že někde četl: "pokud vám něco bytostně vadí, jděte a udělejte to". On si teda cigaretu vzal a poprvé v životě ji vyzkoušel. Ikdyž mu nechutnala, cosi v něm zanechala. Rozpustila jakousi zášť. Dokáže se v práci s kuřáky už normálně bavit, přestal na ně soustředit pozornost a už mu přestali vadit.

Kritika

Nyní začnu netradičně příběhem. Denisa ráda hraje na kytaru, je to něco, co jí v životě fakt dělá baví. Jednou jede s partou lidí na čundr, kam kromě ní s sebou vzala kytaru ještě Lenka. Obě dvě se střídají při hraní u ohně. Denisa je spokojená, hra jí prostě baví a líbí se jí, jak všichni zpívají. Jenže pak si odskočí pro pití a při cestě zpět slyší něčí rozhovor o tom, že Lenka hraje mnohem líp, zatímco Denisa moc hudebního sluchu nepobrala. Rozruší jí to a při další hře je nervózní a čím víc se snaží, tím více plete tóny a nejde jí udržet rytmus. S tlakem a naštváním, se záští vůči Lence jde spát. Denisa pak po celý zbytek čundru Lenku nemůže ani cítit, nevšímá si jí, při komunikaci jí odsekává a celkově se stáhne do sebe, následně se s nikým moc nebaví a když se s ní někdo pokouší konverzaci navázat, jedná podrážděně. A to celé vyplynulo jen z toho, že se cítila být posuzována za tu "horší" kytaristku a neunesla kritiku. Ovlivnilo jí to celý její následující dny a místo aby začala více trénovat na kytaru, tak jí to zcela demotivovalo, odložila kytaru doma do skříně, kde na ni nechala prášit další dva roky a uvnitř jí to pokaždé drásalo, když slyšela někoho hrát.

Na tomto příkladu je krásně vidět, jak moc je jednoduché se kvůli kritice druhých uzavřít. Uzavřít v sobě to, co nás baví, svoje sny a plány. Přestaneme si zatím jít jenom proto, že nám někdo řekl, že nejsme dost dobří nebo že něco nedokážeme. Jenže často ten, kdo nás hodnotí a kritizuje, danou věc sám nedokáže. Proto se nenechme zastavit, nezahoďme to, co opravdu chceme, co nás baví, jen kvůli tomu, co nám druzí říkají. Oni nejsou my. Oni mají jiné radosti, sny, plány, jinou vůli, smýšlení a představy.

Berme kritiku jako příležitost k růstu

Kritiku nikdo nemá rád. Je přirozené, že všichni chtějí slýchat hlavně samou chválu. Jenže kritika je určitě součástí toho, abychom se mohli zlepšovat a růst. Je ale důležité se s ní naučit pracovat tak, abychom se nad kritikou mohli bez zášti vůči druhému zamyslet a zároveň, aby se nás nijak více emocionálně nedotkla a "nezkazila" nám celý den či vztah s člověkem, který se kritiky na nás dopustil. Brát ji jakou součást života a příležitost k růstu.

Nikdo nemáme rádi pomluvy a když náhodou na svou osobu zaslechneme něco, co koluje "éterem", jsme naštvaní, že nám to dotyčný člověk neřekne do očí. Jenže když to udělá, často jsme naštvaní, že nás kritizuje, že si to dovolí... Zkuste si udělat výzvu a přijímat kritiku pozitivně s tím, že druhý je fér a řekne vám to do očí. A je jen na vás, co k sobě pustíte...jak moc se tím necháte ovlivnit. Samozřejmě záleží hodně na formě sdělení. Jedna věc lze říct několika způsoby. Setkal jsem se s člověkem, který uměl kritiku sdělit tak kulantně s vtipem, až se vše odehrálo v uvolněnosti a pohodě a radosti z upřímné komunikace. Naučte se druhým upřímně říkat, co si o nich myslíte. Uvidíte, že se rozpustí i vaše zášť, když se někdo upřímnosti dopustí na vás. Samozřejmě je důležitá forma sdělení. Jedna věc lze říct několika způsoby. Při takovém sdělováním je třeba se pokusit oprostit od emocí a mít určitou dávku asertivity.

"Anonymní" kritika na sociálních sítích aneb "negativní reklama je taky reklama". :)

V dnešní době se velká část kritiky vkládá na sociální sítě, kde je viditelná v podstatě pro všechny. Pamatujte, že VŽDY se najde někdo, kdo kritizuje a kritizovat bude. Často k tomu člověka vede závist nebo nevyrovnanost sám se sebou. Je to o tom, nenechat se druhými setnout. Strach z kritiky totiž drží naše myšlenky a nápady na uzdě a my si pak nedovolíme vynikat či se pustit do nového projektu a začít dělat naplno věci podle sebe.