Noční sny

Dneska ke mně přišlo zajímavé téma snů. Když jsem jela ráno autem, létalo mi do hlavy o tomto tématu spousta myšlenek. Vždycky si říkám, jestli je všechny pochytám i doma a poskládám je do písmenek, až budu na noťasu. :)

Když jsem byla na základní škole, dostala jsem od babičky snář. Často jsem si z něj vykládala to, co se mi tu noc zdálo. Byl to ale rychlý proces, kdy jsem se probouzela a dostávala se přes hladinu alfa (polospánek) do vědomí. V ten moment ten sen šel ještě zachytit. Jakmile jsem otevřela oči, stávalo se, že byl sen rázem pryč a zapomenut. (To samé, pokud zazvonil budík). Takže jsem si připravila k nočnímu stolku blok a tužku a ráno jsem ještě se zavřenýma očima po něm sáhla a poslepu zapsala výrazná klíčová slova ze snu. Pak jsem teprve oči otevřela. Zkoušela jsem hledat ve snáři výklad toho, co se mi zdálo, ale ne vždy tam všechno bylo. Ale když jo, tak jsem z toho měla radost.

Teď už snář nepoužívám, vyhodnocuju sny intuitivně. Ptám se sama sebe: Co mi sen měl sdělit? Jak to souvisí s mým běžným životem? Co jsem cítila za pocity? Kdo se v mém snu octl?

Často je to právě hodně o těch pocitech. Stalo se mi, že se mi párkrát za život zdál opravdu velmi temný a náročný sen. Hodně ve smyslu, že mě někdo honil nebo po mně střílel, apod. Zkrátka takový boj o život, sen, ze kterého když jsem se probudila, tak mi tlouklo splašeně srdce a bylo mi těžko. Jednou jsem dokonce ve snu vybíhala schody v paneláku, úplně až nahoru, na střechu. Jenže ten kdo mě honil, mě už skoro měl a já měla takový strach, že jsem úplně vnitřně řvala, ať se probudím. Já jsem normálně v tom snu vědomě chytla, že je to jen sen a chtěla se z něho probudit. To byl opravdu zajímavý stav. A už se nebezpečí blížilo a už mě skoro měli a já v ten moment na tvrďáka otevřela oči. Ufff, srdce bušilo jak splašené a já se začala pomalu uklidňovat, že to byl jen sen. Každopádně fakt, že dokážu i ve snu řídit to, jestli se probudím, to bylo pro mě velký poznání. Nazvala bych to takovým bezpečím i během spánku, že ať se mi bude zdát cokoliv, tak dokážu z toho odejít. Od té doby když se mi zdá něco nepříjemného, tak "chytám", že v tom spánku si dokážu říct: "je to jen sen, není to realita"... Nějakým způsobem s tím mozek dokáže takto pracovat.

V průběhu života se mi zdály ale také nádherné, euforické sny. Z takových snů se mi nechtělo ani probudit. Nechtělo se mi ani otevírat oči, chtěla jsem se zase do nich vrátit, ale to už úplně nešlo... Většinou to byly sny o lásce, o konkrétní osobě, kterou jsem ale neznala. Pocit, z takového snu, dokázal ovlivnit celý můj den. Bylo mi nádherně. A mohl za to jen pouhý sen, který v podstatě nejde moc ovlivnit. Co se nám zdá, může odrážet naše nastavení, energii, vibrace, ale ne konkrétní obrazy. Takové sny jsou nebeské, předčí realitu a člověk si létá v oblacích.

Nedávno mi někdo napsal, že se mu o mně zdálo. Potěšilo mě to, děje se mi spíš výjimečně, že by mi to někdo psal. Za to já to píšu lidem celkem často.  Podle mě není náhoda, že se mi o někom zdá, s kým třeba ani nejsem delší dobu v kontaktu a z ničeho nic se mi zjeví ve snu. Často pak mám tendence zahájit konverzaci, říct o snu a zeptat se druhého, jak se má, jak se daří. Někdy mívám i sny prorocké a když vyhodnotím, že můžu, tak to druhému povím... třeba jsem někomu sdělila, že se mi zdálo, jak má miminko. Nebo naopak se mi zdál konkrétní sen o někom a byl opravdu v těžkých energiích, tak jsem ráno tomu člověku zavolala, poptala jak se má, co dělá, abych se ujistila, že je vše ok a řekla, ať se opatruje... 

Pak bych ještě chtěla napsat o jednom snu, který se mi v životě neustále opakoval. Měl úplně stejné scénáře, ale obměňovala se místa a lidi. V podstatě šlo o to, že jsem někam spěchala, ale z tašky/kufru se mi vysypaly všechny věci. A já místo abych se na to vykašlala a utíkala (protože v nějakých snech hrozilo i nebezpečí, že prostě člověk musel rychle pryč), tak jsem ty věci ze země až do poslední, sbírala. A měla jsem při tom pocity úzkosti, že bych tam nějakou věc nechala. Často jsem pak přemýšlela, proč se mi to zdá a neustále opakuje...a došlo mi, jak jsem fixovaná na věci. Asi svou roli zahrálo taky to, jak jsem se neustále stěhovala v Praze po podnájmech apod... jak jsem jezdila i domů k rodině do rodného města a pořád tahala tam a sem nějaké věci. Můj život byl o neustálém přemisťování věcí. Sbalit si zavazadlo na dovolenou pro mě byl stresor no.1. Raději jsem volila menší zavazadlo, abych netahala tři tisíce zbytečností. Nj, někdy je zkrátka sebepřísnost na místě. :) Jééé ta svoboda, kdyby člověk neřešil věci! Dovolit si vyrazit do ulic bez batohu/tašky.. netahat s sebou nic... ale to už by byl námět na další článek. :o)