Nejistá, jak oloupaná mandarinka

Nejistá a nesvá, jak oloupaná mandarinka

Tenhle příměr mě napadl během dne při jedné vzpomínce a řekla jsem si, že to si rozhodně musím zapsat. A tak jsem se rozhodla na to napsat článek. A dost možná ten článek vyústí v něco úplně jiného. :o)

Jsou dny, místa, situace, kdy si zkrátka připadám nesvá a nejistá. Ať už z jakéhokoliv důvodu. Nejradši bych byla neviditelná někde v koutě a vcucla se do sedačky. 

V létě na to jsou dobré sluneční brýle, člověk si za nima přijde takovej dost "inkognito", že na něj druzí moc nemůžou. Není mu skrz ně vidět do očí a člověk si může ulevit, že je alespoň částečně neviditelnej.

A je v pořádku se tak cítit. Není cílem být za všech okolností otevřenej, přátelskej, jistej... 

Jindy je zas člověk třeba úplně spontánní, veselej, odvážnej, komunikativní.

Záleží na naší náladě, rozpoložení, energii, okolnostech, lidech okolo, u žen i na měsíční fázi... 

A je naprosto v pořádku reagovat tak, jak na mě vše působí a DOVOLIT SI být zcela taková, jak to momentálně cítím. 

Dovolit si být přesně taková, jak to cítím, bez snahy být lepší "pro ostatní". Prostě být aktuálně svá, autentická a vykašlat se na to, co si pomyslí druzí. Jen být... a přijmout to tak.

Musím říct, že si často dovoluju pouštět emoce před druhými. Od smíchu přes pláč, až po vztek. Nedělá mi to problém. Respektive... neovládám to, je to silnější než já. Když k tomu dojde, tak už to jede jak rozjetej vlak... Zejména vybouchnutí vzteky, když se něco vrství, až to vyeskaluje... 

Horší je... když k tomu pak dojde a je mi trapně. Vzpomenu si na to třeba ještě 30x a koulím očima: "pane Bože, co jsem to..." Včera jsem se ptala lektorky na jedné besedě, jak toto v sobě zpracovat v případě, že vybouchnu na veřejnosti a ona mi řekla, že by bylo nejlepší se soustředit spíš na to nenechat situaci dojít tak daleko, že bych musela buchnout. Ale už v průběhu si hlídat to, co chci, ohradit se, vykomunikovat své potřeby, vyjasnit si hranice... a má pravdu. Často totiž nechám situaci zajít tak daleko, že věci v sobě držím, držím, držím a už to pak prostě nevydržím a papiňák způsobí spoušť a po sobě potopu.

Dva výbuchy z dětství mám živě před očima...

Jako malá (tak 8 let) jsem šla zaplatit desetikorunovou pokutu do knihovny za pozdní vrácení knížek a dala jsem jim desetníky, dvacetníky, padesátníky a nějaké ty kačky (taky peníze)... jenže oni mi je nechtěli vzít, že ať přinesu prostě celou desetikorunu. Tak jsem pak totálně vzteky ty peníze rozhodila v zadní místnosti knihovny, až se rozlítly do všech stran... To silné zatnutí pěstí, kdy jsem mačkala ty peníze, až se mi zarývaly do kůže a agresivní vervou je vyhodila před sebe, ufff ten drive si v buňkách vybavuju doteď.

Pak na střední škole (tak 16 let) jsem měla prezentaci na zeměpisu o Austrálii a Novém Zélandu. Měla jsem to fakt pěkně připravený a i se na to těšila. Jenže učitel mi to celé rozhodil a zhatil... zakázal mi opírání se o text prezentace (následně zakázal i puštění oné vymazlené prezentace, na které jsem si dala fakt záležet), a ptal se mě na otázky, ať odpovídám zpatra. Tak moc mě drtil a topil, s dodatkem, že příště nastoupím znova - a lépe... že jsem pak na konci hodiny začala na něj strašně řvát, jak jsem to měla poctivě připravený a že příště už tam rozhodně nenastoupím, ať mi dá klidně pětku a s pláčem jsem křičela, co si o tom všem myslím. To byla show! Dovolila jsem si řvát na nejobávanějšího učitele, ze kterého měli všichni stáhnuté zadky. Mně to ale bylo v tu chvíli úplně jedno, ten pud mé reakce byl prostě silnější a muselo to ven.

Nějaké bezpráví, nespravedlnost, bezmoc - to se mnou hýbe opravdu hodně. Nějaká něčí nadvláda... Asi jsem nikdy nebyla taková ta poslušná ovce, co všechno snesla a úslužně poslouchala autority. Takové to mé vzpouzení ve mně prostě je a drásá se napovrch.

V dospělosti si vybavuju další situaci, kde se mi chtělo tak moc řvát kvůli obrovské bezmoci a křivdě u opatrovnického SOUDU. Jenže... tam jsem si prostě bouchnout nedovolila, tam jsem to v sobě extrémně zadržela...  ze strachu, abych nepřišla o to NEJCENNĚJŠÍ. O svoje miminko... 

A tak jsem alespoň ty své nevypuštěné emoce přetavila v projekt na pomoc dalším maminkám a dětem. Mateřské pouto.

A tímto se i loučím... jdu pustit své emoce, protože to ve mně stále je... tentokrát slzy. Ale já si je pustit dovolím.

A abychom nekončili tak smutně... ikdyž... i ta mandarinka může řvát, když se blíží do odšťavňovačééééé