Nekonečná báseň
Jsem vděčná, když mám čas pro sebe a je mi tak lehce, když nikdo nemluví a nic po mně nechce.
Jsem vděčná, když nemusím řídit a vezu se,
z okýnka spolujezdce směju se.
Jsem vděčná, když dobré vege jídlo mohu sníst,
není to jen o tom jíst zelený list.
Jsem vděčná v zimě za horkou vanu,
když se tam naložím, už se z ní nedostanu.
Jsem vděčná za sníh na místním kopci,
bobujem sáňkujem, jsme rampouchů lovci.
Jsem vděčná v létě za vlnité moře,
koupu se v něm oblečená spoře.
Jsem vděčná za písek, do kterého spadnu v letu,
jeho zrníčka pak až zpoza krku smetu.
Jsem vděčná za ticho a světlo svíčky,
kdy mohu v klidu vymýšlet tyto slovní hříčky.
Jsem vděčná za to, že básně tečou kdekoli,
ikdyž u toho je rambajs a dělám cokoli.
Jsem vděčná za noc, kdy mám prostor na myšlenky,
při psaní článků slyším dech spící Ellenky.
Jsem vděčná za klid duše, je to božský čas,
když nic neřeším a slyším vnitřní hlas.
Jsem vděčná za mou cestu duše,
je tak náročná a přitom vypadá jednoduše.
Jsem vděčná za přátele, které kolem sebe mám,
že pomohou, když se v něčem nevyznám.
Jsem vděčná za každý nový den,
kdy vstávám s uvolněným nosem jen.
Jsem vděčná, že při únavě mohu odpočívat,
jen tak být, dýchat a to "nic" si užívat.
Jsem vděčná, že už nemusím řešit ty soudní věci,
je to peklo, při kterém si člověk připadá jak v kleci
Jsem vděčná za ztrátu iluzí,
že už člověk žít už fikci nemusí.
x
x
... (třeba příště zas, přijde dalšího verše čas) 🕘
Na nekonečné pokračování 🌟
