Můj nový druh meditace
Probudila jsem se uprostřed noci, pustila jsem si hudbu do sluchátek a jak jsem byla ještě v takovém tom malátném stavu, tak mi před oči poměrně záhy přišla vizualizace, jak se na hudbu vznáším do nebes. Zprvu jsem jen tak létala a dělala různé hvězdy a ladné přemety, houpala se na obří houpačce nebo se točila na kolotoči... ale pak jsem začala tančit. S lehkostí a ladností, s vlající vlečkou za sebou. Byla jsem v obrovském prostoru sama. Mohla jsem, cokoliv jsem si představila. Byla tam najednou i jakási světelná tyč, za kterou jsem se chytla jednou rukou a točila se vlající ve větru okolo ní. Pršely z ní světelné třpytky všude kolem. Všechno šlo tak lehce. V další představě jsem plavala v oceánu, který byl ale nahoře v nebi. plavala jsem v něm jako mořská panna, ale s nohama, vodu prosvicovalo světlo a celé to bylo magické. Když jsem se vynořila, oceán zmizel, bruslila jsem po ledě jak krasobruslařka a po chvíli se zjevil velký parket a já jsem začala do rytmu pomalé hudby zase tančit a šlo to úplně samo. Podle toho, jak hudba v refrénu gradovala, celý děj se pak už úplně sám skládal. Když jsem to zrovna neřídila myslí, tak se začaly skládat samy nepopsatelné obrazy a efekty. Bylo to celé wow!
Toto všechno se odehrálo v několika různých písních (ne jen v jedné). Každá píseň nesla jinou esenci a jiný příběh. Většinou to byl však tanec, který byl pokaždé hlavní dějovou linkou. Nešˇťastně zvolený YouTube mi to trochu hatil těmi reklamami, které jsem musela pořád přepínat, ale aspoň jsem si trénovala opětovný vstup z reality do toho nebeského meditativního prostoru. To bylo hodně zajímavý! Většinou to šlo lehce, vytáhlo mě to nahoru prostředkem břicha, vznesla jsem se tam vleže jak "na pomyslném lanku kolem pasu", které jsem ale k tomu nepotřebovala. Jenže když mi při přechodu jiné písničky a odkliknutí reklamy ujely náhodou myšlenky k přítomnému životu, tak mi to pak šlo nahoru hůř.
A teď něco z technického soudku: :) Zjistila jsem, že jakmile jsem ležela na boku, tak ty představy byly mírně z kopce/pokřivené a vedlo mě to přirozeně k tomu si lehnout na záda. Taky mi mírně bránily ruce u těla, potřebovala jsem se tomu "odevzdat" a ruce dát volně nad hlavu. Pak to proudilo lehce.
Také bylo potřeba si pustit jiné písně (náhodné), než ty, které jsem měla v playlistu z minulosti a strhávaly by mě k emočnímu prožívání. To by bylo nyní kontraproduktivní.
Nejhezčí je na tom to, že v těch představách můžete úplně všechno. Tančíte si v nebi na reálnou hudbu a vznášíte se úplně lehce... tak jak jsem chtěla v dětství jako malá holka rukama létat, rozpřáhla jsem je a skákala ze skříně (a ono to nefungovalo a vždy jsem dopadla na tvrdou zem) :)... v posteli jsem si pak jako 6tiletá holka představovala, jak se tělo vznáší, ale reálně bylo stále na posteli, já jsem ale chtěla, aby se vzneslo to tělo, ale nešlo to... chtěla jsem létat a teď zjišťuju, že v představách můžu.
Můžete vše, co si usmyslíte. :) a můžete hlavně dělat vše, co vám dělá dobře, co vás povznese, co vám zlepší den.
Krásné. Je to pro mě zas povznesení meditace na jinou úroveň. Ty klasické poslechové mi už někdy ani nešly... protože moje nespoutaná mysl si dělá stejně vždycky, co chce...
Poznámka z rána: V noci to bylo fakt hustý a docela návykový. Těším se, až to znovu vyzkouším. :o)
PS: Je to tak pěkné, že si musím něco vymyslet na uzemnění a návrat do reality. Ikdyž co si budem, tady to nebude moc těžké, děti jsou dokonalí uzemňovači. :) ...a spánek sám o sobě taky převede člověka do nového rána sám o sobě. A budík to každopádně jistí, to je zabiják number one. :o)
_____________________________________________________
Následující noci jsem to vyzkoušela znovu, ale tentokrát mi byla zima a ruce jsem nechala pod peřinou. Nějak mi nešlo do toho naskočit, viděla jsem děj, jakože se na něj dívám a to nebylo ono... bylo to úplně bez toho prožitku (takové suché)... Tak jsem zkusila dát zas ruce nad hlavu, cítila jsem víc to tělo a mírné napětí v něm a v ten moment jsem se vynesla nahoru a byla jsem tou tanečnicí, byla jsem zpátky tam, kde jsem chtěla být. Takže ne se dívat na sebe, jak tančím, ale být přímo tou tanečnicí! Což je hodně důležitý point.
Jenže už to nešlo se do toho plně ponořit. Musela jsem to nechat v tu chvíli být, netlačit na to. Tam je klíčem být naladěn jednak na sebe, ale jednak i na konkrétní energii, do které se chce před meditací dostat. No není to prča... Funguje to v naladění opravdu jen na konkrétní frekvenci, ve které jsem tentokrát už úplně nebyla, takže to nefungovalo. Velmi zajímavé.
Přesto jsem to nevzdávala a zkoušela, chvíli s tím experimentovala. Nutno dodat, že se do mě dalo během toho procesu zase horko a začalo to více proudit v momentě, kdy jsem se dostala do trochu jiného stavu. Nicméně došlo mi, že by mi pak akorát nešlo usnout, tak jsem to nechala na dobu budoucí, kdy to půjde naprosto přirozeně a lehce, tak jako včera. Kdy ani přepínání hudby absolutně nevadilo a šel navodit ten stav úplně okamžitě a sám...
