Morálka nebo sen?

Jak jsem litovala, že jsem dala přednost morálce, před svým snem

Kdysi jsem slíbila tehdejšímu partnerovi, že se převléknu za anděla a na Mikuláše obejdeme děti. Bylo to pro rodiny z firmy, kde pracoval. Měla jsem mít toho dne za úkol dělat i řidiče.

Jenže co se nestalo... pár dní před Mikulášem mi volali ze štábu (od filmu, kde jsem měla mít kratičkou roli), že natáčecí den přehazují právě na Mikuláše. Řekli mi, že pokud nemůžu, tak roli přeobsadí náhradnicí. Dodnes to nechápu, ale já jsem takovou obrovskou příležitost, můj sen zahrát si ve filmu, nechala jít! Naprosto iracionálně jsem dala přednost dostání svému slibu dělat Anděla, což se mnou hýbe ještě teď, když si na to vzpomenu... "coby kdyby..." Opravdu nebyl pak den, abych nelitovala a abych si nevyčítala, že jsem dala přednost morálce před svým snem.

Mohla jsem si tisíckrát říkat, že to tak "prostě mělo být", že ta role neměla být nakonec moje, že by to třeba nebylo dobrý a stalo by se něco, před čím jsem se ochránila. Třeba osud typu: "nenastoupíte do letadla, které se pak zřítilo". Ale moc mě to neuchlácholilo...

Když jsem se octla o několik let později v podobné situaci, že bych měla dát přednost morálce před tím, co ale duše chtěla jinak, už jsem toto nedopustila. V první chvíli ano... řekla jsem si: "NE, to nejde..." ale vzpomněla jsem si na onoho Mikuláše a rozhodla se jít proti rozumu a tomu, co by bylo morálně vhodné. Nechtěla jsem si to zase vyčítat... už ne...
Někdy prostě morálka není víc než přání vaší duše. Ostatně vždycky více litujeme věcí, které jsme moc chtěli, ale nedovolili si je / neudělali nebo potlačili a že jsme dali přednost ostatním, před sebou samým.