Cesta k sobě

Sama sobě

Po několika nevydařených vztazích jsem si dala na chvíli pauzu. Pauzu od chlapů a vztahů. Potřebovala jsem se komplet "vyčistit" a věnovat se sama sobě. Prohlížela jsem si fotografie, nafocené za celý můj život, čítala jsem si své deníky a staré texty a přišla jsem na plno zajímavých věcí. Za ty roky jsem se hodně změnila.

Bylo to období vnitřní transformace a uvědomování si vlastního života. Uvědomila jsem si své dřívější slabosti a nedostatky a nemám problém se vám s nimi svěřit:

Při prohlížení fotek z minulosti mi připadalo, že jsem měla vždy velkou potřebu se zviditelňovat. Ať to bylo focené kdekoliv ve společnosti lidí, všude jsem se dívala přímo do foťáku, ačkoliv ostatní lidi z fotky ani nezaregistrovali, že je někdo fotí. Přišlo mi, že jsem měla tendenci lidem stále něco dokazovat (možná kvůli prožité šikaně v dětství jsem chtěla všem ukázat, kam až jsem to dotáhla). Účastnila jsem se různých soutěží (miss, modelingových, tanečních, pěveckých) a ráda se ukazovala. Myslím, že to bylo proto, že ta šikana mi tehdy sebrala sebevědomí a tak jsem měla tendenci si to sebevědomí nabírat tímto. Nyní sleduju, že to už nemám vůbec zapotřebí a spíš si chci žít pokud možno nenápadně v ústraní.

Ta šikana od holek u mě ovlivnila ale i delší věc, kterou jsem si uvědomila až o mnoho let později. Holky jsem v životě brala často jako soupeřky než jako spojenkyně a neměla jsem v ně moc důvěry. Raději jsem se bavila s klukama, kterým jsem se svěřovala. Tuto "zeď" jsem už ale taky probourala, ba dokonce mám upřímnou radost z přátelství s holkama, dokáží se do nějakých věcí lépe vcítit a pochopit. A začaly mě bavit různé ženské kruhy a kurzy pro ženy.

Změnila jsem se ale ještě v jiné oblasti, ve svém vzhledu. A teď nemyslím z důvodu přibývajících roků. Jedno období jsem si barvila vlasy a až nedávno jsem si všimla z fotek, jak moc ta odrůstající barva vypadá nepřirozeně. Dříve jsem nosila samé výrazné, flitrové oblečení, někdy až vyzývavé, zřejmě jsem chtěla být "vidět", teď už se mi takové výrazné oblečení ani nelíbí, kupuji si oblečení méně nápadné a hlavně pohodlné. Také jsem se přestala úplně malovat. Musím říct, že není nad přirozenou krásu. Sleduji to i na ženách kolem sebe. Jak krásné jsou ženy přirozené a bez make-upu, jen si to samy neuvědomují.

V životě se mi často stávalo, že mě ostatní lidé nechávali čekat. Samotné mě to štvalo a tak jsem se rozhodla, že už si to líbit jen tak nenechám. Začala jsem si to trénovat na setkání s přáteli. Domluvila jsem se s kamarádem, že půjdeme plavat do bazénu a sejdeme se u vchodu před pátou hodinou. Bylo ale pět minut po páté a on tam ještě nebyl. Telefon mi nebral, tak jsem tam počkala ještě 5 minut a rozhodla jsem se, že kašlu na čekání a jdu se koupat sama. Tak jsem mu jen napsala, že budu vevnitř a ať mě tam pak najde. Hodlala jsem si to užít i sama a nebýt závislá na druhém... Byl to uvolňující pocit.

Zkuste se také ponořit do svého života a uvědomit si samu sebe. Je něco, v čem jste se změnily? Máte nějaké slabosti? Přiznejte si je a zkuste na nich zapracovat. Je něco v minulosti, na co nejste vůbec pyšné? Berte to jako ponaučení nebo dokonce dar. Přijměte se se vším.

Sama sebou

Bývala jsem až moc hodná. Záleželo mi na tom, co si o mně ostatní pomyslí, chtěla jsem být se všemi zadobře a zavděčit se, aby mě měli ostatní rádi a nechtěla jsem si nikoho rozházet. Neuměla jsem říct: "NE", neuměla jsem vyslovit svůj vlastní odlišný názor, neuměla jsem říct, co si skutečně myslím. Dělala jsem pro druhé věci, které jsem ani dělat nechtěla. Dokázala jsem i taktizovat podle druhu člověka, naladit se na jeho vlnu a jednat s ním jeho jazykem. Vlastně bych to zpětně pojmenovala jako jakousi neupřímnost. Jen nevím, jestli jsem byla víc neupřímná sama k sobě nebo k okolí... Cítila jsem se hrozně. Nebyla jsem to JÁ, nemohla jsem být vnitřně šťastná.

Být sama sebou jsem se zkrátka musela od základů naučit. Trénovat si to na lidech, které jsem znala i neznala. Začala jsem od těch nejmenších věcí (po telefonu jsem hned v úvodu asertivně odmítla nabízeče služeb, místo toho, abych 5 minut poslouchala o něčem, co mě fakt nezajímá a obracela při tom oči vsloup). Byla jsem tím upřímná a ušetřila čas sobě i jemu. Měla jsem ze sebe a z každého svého pokroku velkou radost.

Musela jsem se naučit sebelásky a umět myslet i sama na sebe, abych byla doopravdy vnitřně šťastná. A teprve tehdy ve své spokojenosti, mohu tuto energii předávat dál. Ne nadarmo se říká i o vztazích, že jen ten, který dokáže mít rád sám sebe a vstoupí do vztahu šťastný, tak má velký potenciál být šťastný i ve vztahu, protože nebude očekávat a tlačit na druhého, ať ho šťastným udělá.

Mým dalším problém v minulosti bylo to, že mi lidi stále skákali do řeči. Vždy a všude. Tolik mě to štvalo! Jenže v té době jsem neuměla zakročit, byla jsem puťka a nechala jsem si to líbit. V rámci své přeměny jsem se naučila i to, vážit si sama sebe a říct druhému, co si myslím. Takže když se stala znova ta situace, kdy jsem mluvila a někdo mi do řeči skočil, tak jsem hned zasáhla, ať mě nechá domluvit. Když jsem to takhle udělala dvakrát či třikrát, tak jsem se to už naučila a teď už nejen, že s tím nemám problém, oni ty situace ke mně už ani nepřichází, najednou to zmizelo a nikdo mi do řeči už neskáče.

To nejdůležitější, co můžete pro sebe v životě udělat, je BÝT SAMY SEBOU. Nejen, že se budete cítit líp, ale přitáhnete k sobě lidi, kteří vás budou mít opravdu rádi právě takové, jaké jste a budou si vás za to vážit.

Mějte se rády se vším takové, jaké jste.